Pod povrchem života

Každý z nás se už určitě jednou zamyslel nad otázkou štěstí. Štěstí, co to vlastně je? A jak ho získat? Nejdříve si zkusme pomoct angličtinou. V tomhle jazyce existují pro pojem štěstí dvě slova: 1. Lucky – označuje štěstí ve hře, v práci, v rodině, šťastnou náhodu a podobně. 2. Happy – znamená být šťastný. Je to stav našeho nitra. Teď si položme otázku. Které z těchto dvou štěstí je to pravé štěstí a které není hodné štěstím nazývat? Které je naší duši blíž, po kterém skutečně touží?

Je zvláštní, jak je v dnešní době člověk, který jen trochu usiluje o hodnoty ducha a hlubší poznání smyslu života, považován za nenormálního a často je svým okolím vysmíván. Mnohdy se i blízcí rodinní příslušníci děsí u svých blízkých více projevů slušného chování, ušlechtilého odívání a spisovné mluvy, prosté vulgárních výrazů, touhy stát v životě v pravdě, než zaběhlé lidské pohodlnosti ve všech směrech lidského chování nebo dokonce vysloveně hrubých, povrchních a agresivních projevů.

Ohlížení se na minulost! Na objasnění tohoto úskalí životní cesty nám může posloužit příklad mladého rytíře, který se odhodlal osvobodit ze zakletí království, v němž všechno živé zkamenělo. Pokud měla být jeho cesta úspěšně završena, musel na ní totiž bezpodmínečně splnit dva nelehké požadavky:

Vzhledem k tomu, že cesta správného duchovního úsilí má být neodmyslitelnou součástí našeho života, je důležité, abychom po ní kráčeli ostražitě a nepadli v úskalích, jimiž je protkána. Nápomocný nám v tom může být i tento text, protože popisuje nejčastější úskalí, jejichž poznání přináší každému velkou šanci získat si životní nadhled i silnou duchovní ochranu, bez které se nikdo neobejde.

Jako nejzhoubnější a nejrozšířenější vlastnost mezi lidmi vládne dnes nedůvěra. Tato nedůvěra se vklínila mezi lidi do všech vztahů. Lidé se zatvrdili a jsou vůči sobě ostražití. Kdo je takzvaně důvěřivý, je z pohledu ostatních naivní.

My lidé jsme dostali do daru obrovské schopnosti. Jak je však využíváme na zemi, která nám byla darována jako místo našeho duchovního učení v používání svobodné vůle?

Co vlastně v sobě nese tato věta? Kam až sahá její znění? Nejen ve slovech, ale hlavně v činech musí být člověk odvážný. A především v každodenní činorodé práci. Člověk si musí především uvědomit, proč vlastně dostal darem své hrubohmotné tělo a tím možnost života na Zemi. Odpověď zní - pro vlastní sebeuvědomění, pro vlastní zrání. Každým svým pozemským životem smíme uzrávat v nějaké lidské vlastnosti, smíme zesílit ve vlastním vědomí lidského ducha ve Stvoření. Každý si tedy přinášíme v dalším životě předpoklady pro určitou schopnost, protože již dříve jsme si ji osvojili.

Dnes cestou z práce jsem potkala manželský pár. Znám je a tak jsme si chvíli povídali na zastávce. Pracovití lidé, žijící svůj skromný život více v ústraní. Byli v nemocnici na chemoterapii. Zeptala jsem se paní, jestli měla také operaci.

Čtvrté přikázání, které alespoň vzdáleně zná každý, hovoří: Cti otce a matku. Ale jak si většina lidí toto přikázání vykládá? Tak, že každé dítě musí ctít své rodiče. Avšak co dělají rodiče pro to, aby si jich mohly jejich děti vážit, aby je mohly ctít? A nezamysleli se rodiče někdy nad tím, že je tímto přikázáním hovořeno k nim? Cti otce a matku, nebo-li matko a otče, chovejte se tak, aby si vás mohly vaše děti vážit a ctít. Abyste jim svým vzorem dávali oporu a příklad pravého lidství.

Již delší dobu si uvědomuji, že přílišná povolnost státního zřízení vůči úmyslnému bezpráví a krádežím dodává zločincům odvahu i nadále škodit. To mě přivádí k názoru, že by bylo vhodné přitvrdit v postizích až do takové míry, že za krádež by byla zloději odseknuta ruka, kterou kradl. Jistě je to velmi kruté, ale v Thajsku se takové tresty využívají a kriminalita je tam díky tomu relativně velmi málo rozvinutá.