Proč se teplo rodinného krbu mění na modré světlo?
Je to hlavně o člověku, který sklouzl do lenosti těla i ducha, zejména tím, že sám postupně digitalizuje základ, kterým je rodina. Zatímco na jedné straně jsou lidé, kteří digitalizaci vítají s otevřenou náručí, na druhé straně stojí ti, kdo v ní vidí doslova postrach.
V konečném důsledku se však digitalizace stává nezbytností a to vlastním přičiněním obou skupin.
Vidíme to už při výchově malých dětí, které ještě neumí mluvit, ale už dokáží ovládat smartphon, tablet či televizor. Dokáží si pustit pohádku a takto prosedět celé hodiny, zatímco rodič se věnuje své činnosti. Neuvědomujeme si, že nám rostou doslova ztracené generace, které budou bez digitální techniky nepoužitelné.
Nerozvíjíme u dětí nic přirozeného. Vše vstřebává dětský mozek mechanicky a podprahově více z obrazovek než z rodinného prostředí. Naivně si rodiče myslí, jak je jejich dítě bystré a chytré, jen si neuvědomují, že u dítěte zprznili zejména citovou stránku a rodinnou vazbu.
Teplo rodinného krbu ochladlo modrým světlem.
Potom se setkáváme s tím, že děti mají různé poruchy soustředění, ADHD, agresivní sklony a podobně. Snažíme se dětem vše usnadňovat, a přitom si nenajdeme čas ani na přečtení pohádky, zahrání si či popovídání si s dítětem, jak to dělali naši rodiče. Bereme jim dětství i budoucnost a sami je vedeme místo citů k algoritmům.
Dětem chybí základní dovednosti. Student vysoké školy dnes nedokáže plynule číst, co jsme my museli zvládnout už ve třetím ročníku základní školy, když nám učitelka se stopkami v ruce vyhodnocovala počet slov za minutu. Dětem chybí slovní zásoba, logické i kritické myšlení.
Zatímco jsme my chodili do školy s aktovkou na ramenou se spolužáky a kamarády, dnešní děti rodiče vyvážejí auty kdyby se dalo až do třídy.
Dnes téměř nevidět děti hrát si venku tak, jak jsme byli naučeni my. Když jsme přišli ze školy, převlékli jsme se, ohřáli si jídlo a šli jsme ven. I naši rodiče chodili do práce, dělali na změny, ale domácnost a rodina fungovaly jinak.
Měli jsme doslova vrozenou úctu ke starším, úctu k vlasti, byli jsme vedeni k tomu, abychom si dokázali vážit maličkosti.
Ještě dnes čerpám z moudrosti prababiček, dědečků či vlastních rodičů, kteří nás vedli tak, jak nejlépe věděli. Neměli jsme chytré telefony, tablety, počítače, internet, sociální sítě, lajky, YouTube, nebyli jsme influenceři… měli jsme teplo rodinného krbu, skutečné kamarády, život na venkově ve spojení s přírodou a domácími zvířaty.
Dnes vše pomalu a jistě nahrazují obrazovky.
Sama jsem uživatelkou digitálních technologií a nadšencem pokroku, ale snažím se k nim přistupovat maximálně zodpovědně a neklást je na přední místo. V mnohém nám dokáží usnadnit život a je jen na nás, jestli nám budou sloužit, nebo nad námi vládnout.
Musíme si zachovat to naše lidské a přirozené, a vrátit se ke skutečným lidským hodnotám. Vrátit dětem to, co jsme jim nechali vzít - jejich dětství a teplo rodinného krbu.
Monika Nemergut
