Pod povrchem života

Také v dnešní moderní době existují mnohé věci, které se udály jednotlivým lidem, a které lze považovat za zázrak. A to proto, že se nejednou velmi radikálně vymykají z toho, co je považováno za normální a běžné.

Křesťanství má mnohé prvky společné s jinými náboženstvími, a rovněž některé svátky se zdají být jen pokřesťanštěné svátky například z pohanství. Znamená to, že je křesťanství přejaté z těchto starších náboženství a názorových směrů, nebo že je dokonce „vykrádá“? V hledání odpovědi se ve své fantasii ponořme do vesmírné dálavy, do světa jsoucího snad až kdesi ve zcela jiné galaxii:

Drahí spolupútnici stvorením, termín Cesty ušľachtilosti sa blíži a tak nám dovoľte oboznámiť vás s pripravovaným programom, ktorým už tradične počas celého dňa bude sprevádzať náš moderátor Jaroslav Feješ. Uvítajú a sprievodným slovom sa vám prihovoria Tomáš Lajmon a Roman Mišovie.

Snad každý může pozorovat, že tempo života mnohých z nás se stále zrychluje a současně na více místech narůstá mezi lidmi nevšímavost, nepravost a neochota pomáhat si v základních věcech. Když se nás to osobně nedotýká, zůstáváme obyčejně klidní. Jak ale se náhle nějaký „trn“ cizí nepravosti zabodne do naší spokojené duše, jsme nadmíru roztrpčeni a bráníce se, bereme okamžitě spravedlnost „do vlastních rukou“. Tím však často všechno kazíme, protože nevidíme, že naše nesprávně usměrněná vůle a nátlak ještě více prohlubují propast mezi námi a našimi blízkými.

„O kom (o čem) se mluvívá, nedaleko bývá!“ Mnohý ze čtenářů si nyní řekne: To je pořekadlo, které znaly už naše babičky, to znám! Známe ale skutečné účinky, skryté v tomto pořekadle? Účinky, které působí okolo nás již po tisíciletí?

Náboženský rasismus bývá zpravidla uplatňován vůči těm, kteří jsou jiného náboženského vyznání, jiného názoru, patří do jiného kruhu lidí, hledajících Pravdu. Nelze takovéto jednání právem nazvat duchovním, či lépe řečeno náboženským rasismem v moderní formě? Rasismem, který přináší ještě těžší provinění vůči Pravdě, protože k němu dochází v jejím posvátném jménu? Je přece tak mnoho lidských postojů, viditelných i skrývaných, kterými vyjadřujeme vůči jiným známou větu: „Pane! Děkuji Ti, že nejsem jako ti druzí...“

Stvoření, jehož součástí je i naše planeta, přetrvává jen díky stálému přílivu životní energie, pramenící přímo z Prazdroje všeho živého – ze samotného Boha. Bez tohoto přílivu by musela zaniknout a nemohla by poskytovat možnost milostivého rozvoje lidí ve hmotnostech. Obrazně řečeno „vyschla by“, podobně jako vysychá na stromě jablko, jemuž byl narušením stopky zastaven příliv životní síly ze stromu. Takové jablko potom spadne na zem do trávy a hnije. Jistě, je v něm síla, z níž může vyrůst nový stromek, ale není možné jej použít na prostřený sváteční stůl k občerstvení.

Probudí-li se člověk ze spánku konzumního života, který nyní vládne, začne hledat a usilovat o poznání, kým opravdu je a proč žije. Už se nespokojuje s tím, že je prostě tvorem, jehož účelem je prožít pohodlný a spokojený život, začíná usilovat o ideály, které do té doby jakoby dřímaly nad jeho duší. V tom spatřuje smysl svého bytí, a také jej to naplňuje štěstím. Niterným štěstím, jež nemusí mít navenek odůvodnění. Probuzené nitro pociťuje vykročení na cestu k domovu, který znamená věčný život, a proto z něj tryská radost, štěstí, často až blažené tušení.

Paprsky duchovní čistoty proudí Stvořením a neustále působí v mocném proudu Boží síly. Toto proudění vytváří spirálovitý pohyb, který je zákonitý, přísný a harmonický. Udržuje ve všem správný stav niterného i vnějšího zachvívání a je základem života. Pozemské lidi naplňuje vytrvalostí v každém okamžiku bytí a pomáhá jim také čerpat v citu z duchovních předobrazů. V povzneseném stavu zjemnělého vnímání mohou lidé v proudu Boží síly v každou dobu čerpat inspiraci pro své konání, jímž má být povznášeno všechno v jejich okolí.

V životě každého z nás může nastat období velké a nečekané nouze, kdy budeme mít pocit, že se na nás řítí celá stavba našeho osobního života a my v jeho ruinách nenacházíme žádnou oporu, žádnou posilu, která by nám v tomto těžkém prožívání pomohla neztratit naději na duševní záchranu. Toto období je možné přirovnat k pádu „babylonské věže“ nebo k biblické „potopě světa“ v nás. Přichází proto, aby v nás zahynulo pod vlivem bolesti všechno staré, co jsme nedokázali dobrovolně a s láskou nahradit novým, abychom neztratili možnost svého bytí ve sférách věčné tvořivé radosti.